-
Notifications
You must be signed in to change notification settings - Fork 0
/
Copy pathpravy.html
236 lines (102 loc) · 24.3 KB
/
pravy.html
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
<!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//W3C//DTD HTML 4.01 Transitional//EN">
<html>
<head>
<meta http-equiv="content-type" content="text/html; charset=utf-8">
<title></title>
</head>
<marquee><font size="5" color="green>" face="arial black">VÍTÁM VÁS NA SVÝCH STRÁNKÁCH O VESMÍRU</font></marquee>
<h1>Rozměry vesmíru:<h1>
<hr>
<h3>Dosud není jasné, zda má vesmír konečnou nebo nekonečnou velikost a objem.
Nicméně veškerý pozorovatelný vesmír, zahrnující všechna místa, která nás mohla kauzálně ovlivnit, má jistě konečnou velikost. Současná vzdálenost k hranici pozorovatelného vesmíru se odhaduje na 78 miliard světelných let (7,4 × 1023 km).
Ve skutečnosti se jak v odborné tak v populární literatuře slovo vesmír užívá často právě pro pozorovatelný vesmír. Z hlediska vědecké metodiky je v principu nepozorovatelná část vesmíru pro vědu irelevantní. Musíme si ale uvědomit, že jelikož víme že vesmír vznikl zhruba před 13,7 miliardami let, není možné dohlédnout dále, než právě do vzdálenosti 13,7 miliard světelných let, jelikož k nám světlo nestačilo doputovat.<h3>
<h1>Složení:<h1>
<hr>
<h3>Námi pozorovatelnou hmotu tvoří 4 %, která jsou rozděleny asi na 1 % svítících objektů hvězd, pulsarů a supernov a na 3 % dalších menších nesvítících objektů jako hvězdný prach a plyn, nesvítící hvězdy, planety a planetky.
Už v roce 1933 získal švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky data svědčící o existenci temné hmoty. Dlouhou dobu byl jeho objev ignorován, až teprve s rozvojem úrovně měření rudého posuvu a z následných rotačních charakteristik spirálních galaxií se usoudilo, že jsme schopni pozorovat šestkrát méně hmoty, než je třeba, aby se pozorované vzdálené hvězdokupy udržely v gravitačním poli jádra galaxie. Temná hmota, které je 23 %, se neskládá z běžných částic, má gravitační sílu, ale s elektromagnetickým zářením téměř neinteraguje.
Největší část vesmíru tvoří temná energie (energie vakua), která představuje celých 73 % energie vesmíru.
Správnější název je „skrytá“ hmota a energie, užívá se ale i nesprávně názvů tmavá, tajemná, černá.
Někteří vědci věří ještě v teorii multivesmíru, která poukazuje na možnost, že vesmírů, jaké se snažíme poznat, existuje velké množství a my jsme pouze v jednom z nich.
Počet galaxií, hvězd a planet v pozorovatelném vesmíru
Počet galaxií se podle pozorování odhaduje na 10 miliard. Galaxie samy tvoří obrovské kupy a ty pak nadkupy. Musíme si uvědomit, že když pozorujeme vzdálené galaxie, díváme se ve skutečnosti do dávné minulosti. Je to dáno tím, že rychlost světla je sice obrovská, není ale nekonečná. Hubbleovým vesmírným teleskopem se díváme do doby před 13 miliardami let. Je možné, že v současném vesmíru existují stovky miliard galaxií.
Počet všech hvězd je už těžké spočítat. V každé galaxii jsou stovky až tisíce miliard hvězd. Naše galaxie, zvaná Mléčná dráha, jich má přibližně 300 miliard ±100 miliard.
Existují různé názory na to, zda jsme jedinou formou života ve vesmíru, případně jak častý v něm život je. Pro odhad počtu obyvatelných planet byly vytvořeny různé vzorce, ovšem se spornou platností.
<h3>
<h1>Počet galaxií, hvězd a planet v pozorovatelném vesmíru<h1>
<h3>Počet galaxií se podle pozorování odhaduje na 10 miliard. Galaxie samy tvoří obrovské kupy a ty pak nadkupy. Musíme si uvědomit, že když pozorujeme vzdálené galaxie, díváme se ve skutečnosti do dávné minulosti. Je to dáno tím, že rychlost světla je sice obrovská, není ale nekonečná. Hubbleovým vesmírným teleskopem se díváme do doby před 13 miliardami let. Je možné, že v současném vesmíru existují stovky miliard galaxií.
Počet všech hvězd je už těžké spočítat. V každé galaxii jsou stovky až tisíce miliard hvězd. Naše galaxie, zvaná Mléčná dráha, jich má přibližně 300 miliard ±100 miliard.
Existují různé názory na to, zda jsme jedinou formou života ve vesmíru, případně jak častý v něm život je. Pro odhad počtu obyvatelných planet byly vytvořeny různé vzorce, ovšem se spornou platností.<h3>
<h1>Vznik a stáří vesmíru<h1>
<h3>Hlavní článek: Velký třesk
Jedním ze zásadních kosmologických objevů učiněných v 20. století bylo pozorování expanze vesmíru (podrobněji viz Hubbleův zákon). Extrapolace tohoto pozorování do minulosti vede k závěru, že vesmír vznikl před konečně dlouhou dobou, a nedlouho po svém vzniku byl malý a horký. To je základem dnes ve vědě všeobecně uznávané teorie Velkého třesku.
Pro samotný počátek vesmíru v časech srovnatelných s Planckovým časem existuje větší množství různých hypotéz. Předpokládá se, že vzhledem k vysoké hustotě energie, velmi malým rozměrům vesmíru a vysokému zakřivení prostoročasu bude pro popis potřebná dosud neexistující kvantová teorie gravitace. Přímočaře použitá obecná teorie relativity předpovídá na začátku vesmíru singularitu.
Přibližně 10-35 s od počátku prošel vesmír obdobím velmi rychlého rozpínání, kosmické inflace. Na konci inflace existovala většina hmoty ve vesmíru ve formě kvark-gluonového plazmatu. S pokračující expanzí a tím i poklesem teploty se kvarky začaly vázat do podoby dnes běžné (baryonové) hmoty. S další expanzí a ochlazováním se vytvořily elementární částice a jádra atomů vodíku, deuteria a helia. S dalším ochlazováním jádra s elektrony vytvořila atomy a vesmír se tak stal průhledným pro záření. Toto záření je dosud pozorovatelné jako tzv. reliktní záření.
Pozvolna se z původních gravitačních nehomogenit vytvořily struktury, které dnes ve vesmíru pozorujeme, jako galaxie, hvězdy a mlhoviny. Většina hmoty (energie) se ovšem ukrývá v podobě přímo nepozorované temné hmoty, resp. temné energie.<h3>
<h1>Střed Galaxie<h1>
<h3>
Otázkou, na kterou se dlouho dobu nedařilo odpovědět, bylo, co leží uprostřed naší Galaxie a vlastně by se dala definovat i obecněji, jak vypadá střed jakékoliv galaxie. Vzhledem k tomu, že jádro naší Galaxie je zahaleno hustými mračny prachu, stává se pro nás nepozorovatelným v oboru klasické optické astronomie a lidé musí svým smyslům vypomáhat pomocí radioastronomie, pozorováními v oblasti infračerveného světla, X-paprsků a gamma paprsků, abychom mohli přes tyto mračna proniknout a udělat si mnohem lepší představu o středu Galaxie. Je snad jádro Galaxie tvořeno prachem, či plynem ze kterého vznikají nové hvězdy, rotujícím oblakem plynu, či masivní černou dírou?
Prováděná pozorování pomocí zmiňovaných metod nám jasně ukazují, že galaktické jádro je extrémně přehuštěné místo, kde je vesmírná látka doslova vtěsnána do "bezprostřední" blízkosti, že tam může docházet k její vzájemné interakci, čehož se chytli mnozí vědci, kteří předpokládají, že takové místo musí být velmi nebezpečné a bouřlivé. Existují domněnky spojené s velkým počtem hvězd, jejich hmotností a tím, že nezanedbatelné množství z nich musí zakončit svůj život jako supernovy, což bude nejspíše jev, který v jádře nastává docela často. Někteří vědci šli ve svých úvahách ještě dále a položili si otázku, když je jádro tak "přecpané" není možné, že po výbuchu jedné supernovy nastane řetězová reakce, což bude mít za následek šíření výbuchů supernov po celém galaktickém jádře?
Dlouhou dobu si ale astronomové lámali hlavy, jak je možné, že naše Galaxie drží pohromadě. Jak je možné, že hvězdy nepokračují ve svém pohybu rovně, ale že jsou vázány do oběhu kolem jádra. Samotná pozorování pohybu hvězd nás přiváděli k jediné myšlence a to takové, že uprostřed naší Galaxie musí být ohromně hmotný "útvar", který svojí gravitací váže celou soustavu k sobě a v námi známém vesmíru se nenajde vhodnější kandidát na tento post, než obří černá díra. Otázkou tedy je, jestli se tato hypotetická černá díra skutečně v galaktickém středu nachází, či nikoliv a jestli i černá díra může vzniknout na takovém bouřlivém místě jako centrum galaxie je.
Teoreticky se předpokládalo, že pokud by taková masivní černá díra existovala, bude muset velice silně působit svojí gravitací na nejbližší okolí a že by se tedy pozorované hvězdy měly pohybovat nezvykle rychle. Profesorka Andrea Ghez použila desetimetrový teleskop Keck pro svá pozorování v oblasti infračervených vlnových délek ke změření rychlostí dvaceti hvězd, které se podle našich měřítek mají nacházet blízko středu jádra. Po důkladném (a dlouhodobějším měření) a následném vyhodnocení získaných dat zjistila, že pozorované hvězdy obíhají kolem jádra rychlostí 1 000 km/s. Následná pozorování provedena německými vědci v Institutu Maxe Plancka pak její pozorování potvrdili. Takto velké gravitační zrychlení může být zapříčiněno pouze objektem, který má hmotnost řádově 2,5 miliónkrát větší než má naše Slunce.
Data byla získána při pozorování hvězd nedaleko Sagittariuse A*, radiový zdroj leží nedaleko centra (objeven byl Brucem Balickem a Bobem Brownem v roce 1974). Astronomka použila na jeho pozorování VLBA (Very Long Baseline Array) radioteleskop a zjistili, nesrovnalosti v rychlostech hvězdokupy vzhledem k Sgr A*, které neodpovídají spočteným hodnotám, které by měly zdejší hvězdy na sebe působit, což se dá vysvětlit snad jen existencí velmi masivního objektu, který gravitací ovlivňuje zdejší systém. Objevuje se tam místo na horkého kandidáta. Ke všemu se spočetl horizont událostí na 1/20 AU, takže se tedy musí jednat o černou díru.
Další poznatky přineslo posledních několik let a skvělá práce sondy Chandra, která pozoruje vesmír v oboru rentgenového záření. Pořídila detailní fotky objektu Sgr A* a po následném vyhodnocení snímků se ukázalo, že se jedná o dva objekty. O supernovu nazvanou Sgr A East a místo, kde se vyskytuje obří černá díra nazvaná Sgr A*. Po dalších měření se ukázalo, že střed naší Galaxie skutečně leží v místech radiového zdroje Sgr A*, což se obecně soudilo.
Jen další pozorování galaktického jádra nám pomohou poodhalit roušku tajemství, kterou před nás příroda v podobě prachových mračen a plynu postavila. Můžeme se domnívat, že samotná oblast jádra je bouřlivé místo plné vybuchujících supernov, žhavého plynu, smrtícího záření, radiace a nenasytné obří černé díry, která vše pozvolna požírá. Závěrem jen poslední připomínka v mnoha sci-fi knihách se můžeme setkat s tím, že mimozemská rasa pochází z oblasti galaktického jádra, ale ve skutečnosti se většina odborníků nedomnívá, že by v okolí jádra mohl život vzniknout vzhledem k nehostinným podmínkám, i když rozmanitost života nás může vždy zaskočit. Na druhou stranu by ale muselo být nádherné sledovat noční oblohu poblíž jádra, jelikož by se nám zdála oproti naší pozemské přeplněná světlem z hvězd...
<h3>
<h1>Kometa<h1><h3>
Hale-Boppova kometa s bílým prachovým a modrým plynovým ohonem (březen 1997)
Kometa, zastarale vlasatice, je malý astronomický objekt podobný planetce složený především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) eliptické trajektorii kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Většina komet se po většinu času zdržuje za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas nějaká přilétne do vnitřních částí Sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako „špinavé sněhové koule“ a z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami.
V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Boppova nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí.
Kometa se skládá z těchto částí:
Jádro – pevná část komety o velikosti v řádu kilometrů až desítek kilometrů.
Koma – kulová obálka kolem jádra, složena především z plynů.
Ohon – plyn a prachové částice směřující od Slunce (někdy je též označovaný jako chvost nebo ocas).
Složení: Jádro se skládá především z vodního ledu, tuhého oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého, dalších zmrzlých plynů a prachu. Koma obsahuje různé nedisociované i disociované molekuly, radikály a ionty, např. OH-, NH2-, CO, CO2, NH3, CH4, CN, (CN)2 aj. Říká se, že kometární materiál si můžete udělat i doma: vezměte trochu vody, smíchejte s tonerem z tiskárny a ještě přidejte trochu organických látek z vlastních slin. Tuto směs promíchejte s pevným oxidem uhličitým (suchým ledem) a nechte zmrznout.
Všeobecně se předpokládá, že komety vznikají v Oortově mračnu ve velké vzdálenosti od Slunce, spojováním zbytků po kondenzaci sluneční mlhoviny. Okraje takovýchto mlhovin jsou dostatečně chladné na to, aby zde mohla existovat voda v pevném a nikoli plynném skupenství. Planetky vznikají jiným procesem, ale velmi staré komety, které ztratily všechnu svojí těkavou hmotu, se jim mohou podobat.
<h3>
<h1>Fyzikální vlastnosti<h1><h3>
Předpokládá se, že komety vznikají ve vzdáleném oblaku známém jako Oortovo mračno pojmenovaném podle holandského astronoma Jana Hendrika Oorta, který jako první vyslovil hypotézu o jeho existenci. Někdy se stává, že kometu vymrští z její vzdálené oběžné dráhy gravitační působení, a ta se potom dostane na extrémně protáhlou eliptickou oběžnou dráhu, která má perihel dostatečně blízko u Slunce. Když se kometa přiblíží k vnitřní části Sluneční soustavy, zahřívání jejího jádra Sluncem způsobí, že se jeho vnější ledové vrstvy začnou vypařovat. Takto uvolněné proudy prachu a plynu vytvoří extrémně řídkou atmosféru okolo komety, nazývanou koma, a síla, kterou na komu působí sluneční vítr, způsobí vytvoření ohromného ohonu mířícího směrem od Slunce. Prach a plyn vytvářejí samostatné ohony, které míří do mírně odlišných směrů, přičemž prach zůstává vzadu za oběžnou dráhou komety (často takto vzniká zakřivený ohon) a ohon z ionizovaného plynu vždy míří přímo od Slunce, protože plyn je silněji ovlivňován slunečním větrem než prach a sleduje čáry magnetického pole a ne trajektorii oběžné dráhy. Ačkoli pevné těleso komety, takzvané jádro, má průměr menší než 50 km, koma může být větší než Slunce a ohony mohou dosáhnout délky 150 milionů km i více.
Komu i ohon osvětluje Slunce, proto mohou být pozorovatelné ze Země, když kometa prolétá vnitřní částí Sluneční soustavy, prach odráží sluneční světlo přímo a plyny září v důsledku ionizace. Většina komet je bez pomoci dalekohledu příliš slabě viditelná, ale několik jich je dostatečně jasných na to, aby byly viditelné pouhým okem. Před vynálezem dalekohledu se komety zdánlivě z ničeho nic zjevovaly na obloze a postupně mizely z dohledu. Byly považovány za zlé znamení smrti králů a šlechticů, případně blížících se katastrof. Ze starověkých pramenů, například čínských kostí pro předpovídání budoucnosti, je známé, že jejich výskyty byly pozorované lidmi po celá tisíciletí. Jedním z nejznámějších starých záznamů je zobrazení Halleyovy komety na Bayeuxském gobelínu, který zaznamenává normanský tábor při dobytí Anglie roku 1066.
Překvapením je, že kometární jádra patří mezi nejčernější známé objekty, o kterých víme, že existují ve sluneční soustavě. Sonda Giotto (sonda) zjistila, že jádro Halleyovy komety odráží přibližně 4 % světla, které na něj dopadá. Sonda Deep Space 1 podobně zjistila, že povrch Borrellyovy komety odráží jen mezi 2,4 % a 3,0 % dopadajícího světla. Pro porovnání, asfalt odráží 7 % dopadajícího světla. Všeobecně se zastává názor, že touto tmavou povrchovou látkou jsou složité organické sloučeniny. Teplo ze Slunce vypuzuje prchavé složky, přičemž zanechává těžké organické sloučeniny s dlouhým řetězcem, které jsou obvykle velmi tmavé, podobně jako například dehet nebo ropa. Velmi tmavý povrch komet jim dovoluje absorbovat teplo potřebné na jejich odplyňování.
V roce 1996 se překvapivě zjistilo, že komety vyzařují i rentgenové záření. Záření je pravděpodobně generované interakcí komet se slunečním větrem: když vysokoenergetické ionty vletí do atmosféry komety, srážejí se s kometárními atomy a molekulami. Při takovéto srážce ionty zachytí jeden nebo více elektronů, což vede k emisi rentgenového nebo ultrafialového fotonu
<h3>
<h1>!!!Podívejte se, jak meteorit vyhubí život na Zemi!!!<h1>
<h3>
Náraz meteoritu rozdrtí zemskou kůru, řeky i oceány se vypaří, ohnivý vítr spálí vše živé. Podívejte se na simulaci srážky meteoritu se Zemí.
Himálajské pohoří zmizí během tří hodin. Řeky se vypaří. Amazonské deštné pralesy shoří. Během měsíce se vypaří i oceány. Jak říkají sami autoři experimentu na serveru YouTube: „Země se stane Hvězdou smrti....“
Autoři simulovali srážku Země s meteoritem o průměru 230 km, což odpovídá šířce 7. největšího ostrova světa - Honšú.
<h1>Konec Země<h1>
<h3>
Srážka se odehraje 3 000 km jižně od Japonska. Meteorit se k zeměkouli přiřítí rychlostí 70 000 km/h. Ihned po nárazu dojde k odloupnutí zemské kůry, jejíž části budou vymrštěny do výšky přesahující 1000 km. Tyto obrovské kusy horniny posléze začnou dopadat zpět na zem jako všeničící kamenný déšť. Japonsko přestane existovat téměř okamžitě.
Průměr kráteru, který meteorit vytvoří, bude přibližně 4000 km (tj. cca devětkrát více, než měří Česká republika od východu na západ). Uvnitř kráteru, který bude mít na výšku sedm kilometrů, vznikne žhavá láva o hmotnosti milionů tun. Během tří hodin se tato nepředstavitelně žhavá hmota dovalí do himálajského pohoří. Himálaj zmizí ze zemského povrchu
Zvedne se ohnivý vítr o teplotě 4000 stupňů Celsia a rychlosti 300 m/s. Začne se vypařovat všechna voda. Sníh roztaje i v těch nejvyšších polohách. Ještě v den srážky láva doteče do amazonského pralesa, který v okamžiku shoří. Během měsíce se vypaří i ty nejhlubší oceány. Země se stane místem neslučujícím se s životem.
<h3>
<h1>Je něco takového možné?<h1>
<h3>
Nedávno jsme vás informovali o obavách vědců, kteří objevili asteroid hrozící střetem se Zemí. Jde podle nich o největší momentálně známý kosmický objekt, který by se s naší planetou teoreticky mohl v tomto století srazit, a to už za dva roky. Pravděpodobnost, že se tak stane, je ale jen jedna ku šesti milionům (více zde...).
Ředitel Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy Marcel Grün však i přes malou pravděpodobnost srážky nabádá k ostražitosti. "Přibližně stovka impaktních kráterů mladších než 200 milionů let svědčí o tom, že takové nebezpečí tady s námi zůstává, nicméně lidé měli dosud mimořádné štěstí. Jenže spoléhat se jen na štěstí by nebylo rozumné. Dinosauři neměli astronomii ani kosmonautiku. Nenechme se ukolébat tím, že to zatím vždy dobře dopadlo - že totiž na nás nic hrozivého nedopadlo. Využijme své inteligence k tomu, aby náš svět předčasně neskočil. Zatím máme ještě čas," říká Grün
"Větší tělesa, která se pohybují v okolí Země nazýváme planetkami (=asteroidy). Většina se jich nachází v pásu mezi Marsem a Jupiterem. Z blízkozemních planetek je největší (1036) Ganymed, veliký asi 31 km (jde o odhadovaný rozměr). Zvláštní kategorii pak tvoří tzv. potenciálně hazardní asteroidy (PHA), které se přibližují Zemi natolik, že nelze zcela vyloučit budoucí srážku," komentuje pravděpodobnost katastrofy astronom Jan Veselý z Hvězdárny a planetaria Hradec Králové.
K samotnému filmu Grün dodává: "Je to působivá simulace, předpokládající hypotetickou srážku s obří planetkou o rozměru ostrova Honšú. Tak velké planetky naštěstí na kolizních drahách v současnosti nejsou. Už desetkrát menší objekt by ale zničil vše živé na této planetě. Dinosauři zřejmě doplatili na srážku s objektem o průměru pouze cca 10 km, i když se spekuluje, že šlo o dva po sobě následující různě velké impakty do různých míst," doplňuje Grün.
"Těleso, které pravděpodobně vyhubilo dinosaury, se se Zemí srazí průměrně jednou za 100 milionů let," konstatuje Veselý. "Za globálně nebezpečná se považují tělesa s průměrem minimálně 1 km a ta se se Zemí potkávají jednou za několik stovek tisíc až milion let," upřesňuje astronom.
Zvyšuje se pravděpodobnost srážky?
Podle množství varujících zpráv v médiích by se mohlo zdát, že pravděpodobnost srážky cizího tělesa se Zemí se neustále zvyšuje. Vypadá to, jakoby asteroidy nasměrované na naši Zemi neustále přibývaly. Není to však pravda. Neustále se totiž zlepšuje pozorovací technika a astronomové jsou schopni objevovat i maličká blízkozemní tělesa, která by se mohla se zeměkoulí srazit.
"Pravděpodobnost srážky Země s asteroidem se tedy za posledních několik let vůbec nezměnila, mluví se o ní podstatně častěji právě proto, že astronomové tyto asteroidy podstatně častěji objevují," říká Veselý.
"Do provozu bylo uvedeno několik systémů (LINEAR, LONEOS, Catalina, Spacewatch), které pomocí středně velkých teleskopů (průměr okolo 1 metru), automaticky pročesávají oblohu a hledají asteroidy, mezi nimi i ty, které jsou potenciálně hazardní, " popisuje systém monitorování Veselý.
Mezi nejznámější vyhledávací automaty patří například i český teleskop KLENOT, který provozují astronomové z kleťské observatoře.
Srážka v roce 2029
Nedávno objevený asteroid Apophis se k Zemi těsně přiblíží v roce 2029, ale pravděpodobnost srážky je přibližně 1:6000 (více zde...) "Podle současných poznatků o jeho dráze, asteroid Zemi skoro určitě mine," říká Veselý. "Kvůli nejistotě v určení dráhy a jejích poruch vlivem dalších těles, však slůvko skoro představuje jakousi mizivou pravděpodobnost, že ke srážce může dojít někdy ve vzdálenější budoucnosti," dodává astronom.
Seznam potenciálně nebezpečných těles naleznete na těchto stánkách nebo na těchto stránkách. Česky si můžete o nebezpečných objektech dočíst na stránkách kleťských hvězdářů.
<h3>
<h1>Objekty ve vesmíru:<h1>
<h3>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Galaxie">Galaxie</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Mlhovina">Mlhoviny</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Hv%C4%9Bzda">Hvězdy</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Supernova">Supernovy</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_d%C3%ADra">Černá díra</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Temn%C3%A1_hmota">Temná hmota</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Planeta">Planeta</a>
<li><a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Um%C4%9Bl%C3%A9_kosmick%C3%A9_t%C4%9Bleso">Umělé kosmické těleso</a>
<h3>
<body bgcolor="red">
</body>
</html>